První z projektů byla klubovna, kde by se děti mohly scházet. Impulsem bylo malování, které začala pro děti pořádat na terase svého bungalovu. „Nejdříve chodily tři děti, za měsíc už jich bylo přes dvacet. Zpráva o tom, že si 'bílá žena' hraje s dětmi na terase, se šířila rychlostí blesku. Děti na základní škole nemají výtvarnou výchovu, a proto bylo všechno, co souviselo s malováním, modelováním, vystřihováním, zkrátka tvořením velkým zážitkem,“ popsala Šárka. Zájem byl tak velký, že na terasu se už děti prostě nevešly.

„Nejdříve chodily tři děti, za měsíc už jich bylo přes dvacet."
Šárka Hloušková z Turnova

A tak se zrodil nápad postavit klubovnu ve vesnici jménem Seraya na východě ostrova. Jenže nápad je jedna věc, realizace druhá. Opět pomohla náhoda, které ovšem na Bali podle místních neexistují. „Jednou šel okolo majitel pozemku, na kterém dnes klubovna stojí a řekl mi: Ty máš ale dětí, postav jim školu, já ti dám zadarmo pozemek, vyber si ho. To bylo něco neskutečného,“ vylíčila Šárka.

Vyhráno ale ještě zdaleka nebylo. Klubovnu už sice bylo kde postavit, nebylo ale za co. A tehdy se Šárka od svých kamarádů dozvěděla o takzvaných „Startovačích“, kam lidé posílají peníze na nějaký projekt, který podle nich má smysl, výměnou za malý dárek. „Během 14 dní jsem měla díky 68 lidem celou částku na stavbu klubovny,“ vyprávěla.

„Během 14 dní jsem měla díky 68 lidem celou částku na stavbu klubovny.“
Šárka Hloušková z Turnova

Když chcete stavět u nás, je pro vás svatým grálem stavební povolení. Na Bali ve vesnici Seraya není tím, kdo o stavbě rozhoduje, úředník, nýbrž Svatý muž. Ten podle Hlouškové rozhodne, kdy se může začít.

„Než se poprvé koplo do země, musela proběhnout ceremonie s uctěním božstev. Obětovali jsme kuřata, ovoce a květiny. Asi po týdnu, když už jsme měli základy stavby, přišly potíže, se kterými Evropan vůbec nepočítá. Nejdříve na ostrově vybuchla sopka Agung. Ta je sice od vesnice daleko, ale pro vesničany to znamenalo další ceremonie a udobřování božstev,“ popsala žena místní zvyklosti.

„Než se poprvé koplo do země, musela proběhnout ceremonie s uctěním božstev."
Šárka Hloušková z Turnova

Podobný ceremoniál pokračoval i po opakovaných zemětřeseních, které otřásli celým ostrovem. Ale největší překážkou ve stavbě klubovny byla „tsunami. „Nebyla to klasická tsunami, ale obrovské vlny, které rybářům z vesnice zničily všechny lodě. Pokus o jejich záchranu byl předem prohraným bojem. Ohromné vlny jim během dopoledne vzaly vše. Zůstala jen zkáza, na plážích třísky z lodí a ve vesnici nářek a slzy. Život ve vesnici se úplně zastavil,“ líčí Hloušková a pokračuje: „Strašně mě to zasáhlo. Vždyť to byli rodiče 'mých' dětí.“

"Zůstala jen zkáza, na plážích třísky z lodí a ve vesnici nářek a slzy."
Šárka Hloušková z Turnova

Ještě týž večer udělala pomocí Facebooku sbírku na rýži a nudle. A stal se zázrak. Z původně zamýšlené malé sbírky se stala ohromná pomoc pro celou vesnici. „Nejvíc mě dojalo, že lidé, které vůbec neznám, posílali peníze i na celé lodě. Pořídili jsme jich sedm! Jako poděkování je vesničané pojmenovali podle dárců,“ vypráví Hloušková. A přes všechny peripetie nakonec vznikla i klubovna, do které chodí kolem stovky dětí různého věku. „Malování jim učarovalo. Nejraději mají omalovánky, hlavně ty české s Krtečkem. Vždycky se směju, když do klubovny přijedou na jedné motorce čtyři patnáctiletí kluci, vymalují si Krtka a odjedou domů.“

„Nejvíc mě dojalo, že lidé, které vůbec neznám, posílali peníze."
Šárka Hloušková z Turnova

V současné době navštěvuje klubovnu na 60 dětí. „Kromě kreslení a dalších výtvarných činností také zpíváme, učíme se anglicky, uklízíme po vesnici plasty a navlékáme z korálkové náramky. Z jejich prodeje náramků financujeme chod naší klubovny, pytle na plasty, školní potřeby, ale třeba i místní učitelku angličtiny.

 „Kromě kreslení a dalších výtvarných činností také zpíváme, učíme se anglicky, uklízíme po vesnici plasty a navlékáme z korálkové náramky."
Šárka Hloušková z Turnova

Kromě dětí v klubovně se Hlouškovi ujali i šestileté Wayan. „Je to takový hodně smutný příběh. Její maminka se znovu vdala a nový manžel dítě nechce. Prý je jen hladový krk. Wayan vyrůstá u své staré babičky a u nemocného dědy. Ta rodina je tak chudá, že jsem si to ani neuměla představit. Říkáme jí 'naše kukuřice' protože si celou dobu hrála s klacíkem v kukuřičném poli,“ líčí žena.

Překvapila ji solidarita vesničanů. O pomoc pro malou Wayan přišly totiž poprosit právě děti z klubovny a jejich rodiče. Na školní uniformu, boty a tašku do školy by si její babička musela vzít půjčku u banky. „Všechno jsem jí nakoupila, nikdo z vesnice nezáviděl, naopak bylo vidět, že jí to ze srdce přejí. Když jsem jí poprvé vezla na motorce do školy, všichni ve vesnici nám mávali a měli radost. A Wayan najednou jako by vyrostla v holku, kterou někdo bere vážně,“ vypráví Hloušková.

"Říkáme jí 'naše kukuřice' protože si celou dobu hrála s klacíkem v kukuřičném poli."
Šárka Hloušková z Turnova

Wayan není jediné dítě, které na ostrově zápolí s chudobou. Dalším je třeba Kadek. Je mu patnáct a nedávno skončil základní školu se skvělým výsledkem. Jeho přání je stát se hotelovým manažerem. Jenže na Bali je zdarma pouze základní vzdělání, další se už musí platit. A Kadekovi rodiče nemají na jeho další vzdělání peníze. Díky „hodné bílé tetě“ teď ale může nastoupit na střední hotelovou školu. A takových je tu mnoho. Proto Šárka Hloušková rozjela i projekt adopcí talentovaných dětí na dálku. Jedno dítě může sponzorovat i více lidí najednou. Zapojit se může každý, více informací k projektu adopcí i korálkovým náramkům najdou lidé na www.helpbysarah.org.