„Po stovky let v této zemi žila skupina lidí zvaných Tofalars. Před založením sovětské vlády se tito lidé nazývali Karagové a země, známá jako Tofalaria, se jmenovala Karagasiya. Během sovětské éry sem byla přemístěna i Turkická etnická skupina, aby zvýšila populaci. V regionu zůstává dnes pouze necelých osm set lidí, zcela odříznutých od okolního světa. Se zásobami na zimu a s nezbytnými surovinami občas přistane jen starý, vojenský vrtulník,“ přibližuje Mikulášek.

Oblast se rozkládá na ploše velké jako celá Morava a je tvořena převážně hustými lesy, kaňony plnými divokých a čistých řek a nádherných hor. Zima je zde velká a velmi dlouhá. Trvá od října do května. „Region se nachází mezi pohořím Altaj a jezerem Bajkal, ve východních Sajanských horách. Je velmi daleko od všeho, neexistují zde cesty žádné vlaky, silnice, nic. Jedinou a proto také tak těžkou možností je vydat se pěšky a putovat týdny divokou krajinou a to setsakramentsky bolí. Zvláště když je nezbytné jít natěžko, což znamená vláčet nejenom osobní věci, stan, vybavení, ale i potraviny, protože v Tajze můžete nasbírat pouze houby, nebo občas lesní plody. Sumasumárum nejméně třicetikilový batoh pro každého člena naší výpravy, která se stala součástí první zahraniční, Rusko-České expedice,“ popisuje dobrodruh.

„Region se nachází mezi pohořím Altaj a jezerem Bajkal, ve východních Sajanských horách."
Ilustrační foto

Tofalarijská rezervace byla založena nejprve v císařském období v 1914 a pak specificky v roce 1971 pro ochranu Sobolů a jiných zvířat užitečných na kožešinu. „Je to kraj kde kraluje medvěd hnědý a ušlechtilý jelen. Opravdovou perlou jsou silně ohrožené kočkovité šelmy rys a sněžný leopard. Nachází se v centrální Sibiři, asi pět set kilometrů severně od Mongolska a dosud je vlastně téměř nedotčena jak cizinci, tak i samotnými Rusy. Jen pár desítek lidí za rok a to pouze v letním období se vypraví na několikatýdenní pochody skrze tuto rozlehlou oblast,“ říká o nevšedním kraji Mikulášek.

Co vlastně cestovatele na Sibiř přilákalo? „Mým cílem bylo uvidět nejkrásnější, druhý největší vodopád v Rusku – Kinzelyuk. Jedná se o naprostý přírodní zázrak, nacházející se v nadmořské výšce 1601 metrů nad mořem. Do nádherného horního jezera tají ledovce a sníh, kterého je tady v zimě i několik metrů. Odtud pak průzračná voda padá úctyhodných tři sta dvacetosm metrů a stéká do průzračného dolního jezera, kde jsme chytali i ryby,“ svěřuje se rodilý Znojmák.

„Mým cílem bylo uvidět nejkrásnější, druhý největší vodopád v Rusku – Kinzelyuk."
Bronislav Mikulášek

K cestě dvaapadesátiletého znojemského podnikatele, cestovatele a dobrodruha Bronislava Mikuláška přivedla vlastně náhoda. „Když jsem "cestoval" po Sibiři myší na elektronické mapě uviděl jsem vodopád. Přes různé ruské stránky jsem se doklikal na Jevgenije, přírodovědce a průvodce, se kterým jsem se nakonec domluvil na naší cestě. Byly to desítky hodin komunikace, mailů, upřesnění a naplánování všech podrobností. Navíc už v zimě jsem začal trénovat s batohem po cestách Gránicemi a Národním parku Podyjí. První, co mě napadlo, bylo, že to vzdám. Protože i polovičních patnáct kilo v batohu mi dělalo na větší vzdálenosti problém. Když má ale člověk velký cíl a věří v jeho uskutečnění, udělá pro to maximum. Na požadovaných 30 kilo zátěže a nejméně patnáctikilometrový pochod jsem se dostal po třech měsících. To mě ale ani ve snu nenapadlo, že náročnost našeho putování divokou Tajgou a horami jsou ve srovnání s mým tréninkem nepředstavitelné. Podobně na tom byli i ostatní členové naší výpravy, kteří se ke mně přidali,“ naznačuje strasti, které jeho a přátele teprve čekaly odvážný muž.

"Když má člověk velký cíl a věří v jeho uskutečnění, udělá pro to maximum."
Ilustrační foto

Když bez problémů přiletěl na Sibiř, čekala skupinku cestovatelů poměrně snadná cesta terénními auty. Pak ale přišel šok. „Nejdříve nás zavezly terénní Uazy až na samou hranici Národního parku Tofalaria, vlastně až kam to šlo. Jeli jsme celý den, v noci něco pojedli a po krátkém odpočinku a pár fotografiích nás ráno čekal první velký brod a rozloučení se s lidmi na dobu dvou týdnů. Naše skupina čtyř Čechů a dvou ruských průvodců vyrazila směr totální divočina. První dny to byl naprostý šok. Bažiny, vysoké březové keře, říční brody, výstupy a sestupy bujnou vegetací, do toho všeho miliardy komárů a mušek, kteří vám vysávají nejen krev, ale i mozek z hlavy. Za vše hovoří naše rychlost asi jednoho až jednoho a půl kilometru za hodinu. Když si po deseti hodinách takovéto cesty sednete k ohni a sníte hrstku pohanky či polévku ze sáčku, nechce se vám únavou ani mluvit. Po pár dnech v bažinách a pláních s keřovitými břízami jsme se dostali do větších kopců a dýchl na nás čerstvý vzduch Sajanských hor, které jsou mimořádně krásné. Cesty skrze ně však skýtá další lahůdka. Prudké výstupy a sestupy po skalách, ale i mokrých travnatých loukách s ostrým sklonem. Prodírání se neproniknutelným pralesem, nahoru a dolů. To vše bez značek a cest, pouze za vedení průvodců, jejich zkušeností a nesmírného přehledu. Bez nich prostě umřete zapomenuti a ztraceni a nikdo nikdy by vás nenašel,“ tvrdí Mikulášek.

Zjevil se nám výhled, který nelze nazvat jinak než božský."
Ilustrační foto

Po týdnu a nekonečných pětaosmdesáti kilometrech cestovatelé vystoupali na vrchol protější hory. „Tam se nám zjevil výhled, který nelze nazvat jinak než božský. Já říkám: Avatar v přímém přenosu a naživo, protože takovou nádheru, čistotu, ryzost, divokost a navíc bez lidí, najdete opravdu už jen na několika místech na zemi. A my jsme byli tam – u bájného vodopádu Kinzelyuk, který nás přivítal hudbou padající vody. Jako historicky první Češi a současně i Moravané! Ještě ale zdaleka nebylo vyhráno, protože po dvou dnech odpočinku v ústí vodopádu nás čekal opravdový dezert na závěr. Zelená bariéra hluboké tajgy táhnoucí se pětačtyřicet kilometrů přes mnoho brodů, podél řek i pustinou mokrých bažin až k loveckému srubu u břehu řeky Kinzelyuk. Po třech nocích se nám čtvrtý den podařilo vyjít ve zdraví i z tohoto krásného „Mordoru“. Závěrečné dva dny a 210 kilometrů v otevřené lodi řekou Kizir už byly téměř pohodové – hlavně se nepřevrhnout v peřejích do ledové vody! Ale už jsme věděli, že jedeme domů a obrovskou výzvou jsme prošli všichni a ve zdraví, takže nálada se stále zlepšovala. Byť každému z nás přinesla, dala či vzala naše cesta něco jiného,“ líčí barvitě cestovatel.

V divočině potkali různá zvířata a také medvědy. „Těch jsme na cestě potkali šest, někteří z nás viděli. Medvěd - to je prostě král tajgy a byť není agresivní, je samozřejmě nejlepší se s ním pozdravit jen na dálku. Naši průvodci neměli žádné zbraně, jen hlučnou trubku, které říkali Antimedvěd a pár světlic. Dále jsme spoléhali na naši skupinu „drsných a neoholených chlapů“, kteří v případě nebezpečí budou křičet, medvěd se lekne a uteče. Co jiného nám zbývalo, než se spolehnout na tento ryze ruský recept. Ale fungoval skvěle, i když strach tam trošku byl, když se k nám v jednu chvíli přiblížil méďa tak na sto metrů,“ popisuje Bronislav Mikulášek.

„Medvědů jsme na cestě potkali šest, někteří z nás viděli. Medvěd - to je prostě král tajgy"
Bronislav Mikulášek

Velkým osobním zážitkem pro znojemského cestovatele bylo zjištění, jak funguje v takovémto prostředí s adrenalinovým nádechem tělo. „Měl jsem velkou obavu o svoje sportem zhuntovaná kolena, protože v jednom nemám křížový vaz a u obou mám odoperované menisky. I přes výjimečnou fyzickou námahu, nedostatek kvalitního jídla a s velmi těžkou zátěží na zádech jsem se vlastně dostal do takové zvláštní euforie. V tajze jsem nechal pět kilo svojí váhy, čistil jsem se pitím nádherné a čisté vody z řek a jezer, spal jsem málo a ráno cítil každý sval svého těla. Přesto všechno mi bylo krásně, zdravě a lehko. Určitě mi pomohla i moje vnitřní komunikace s nejvyšším bohem místních obyvatel Bajanajem. Ten nás především ochránil a přinesl nám skvělé počasí, protože pršelo pouze párkrát. Pokud by déšť přetrvával delší dobu, nedovedu si vůbec představit takovou cestu absolvovat,“ říká dobrodruh.

Cestovatel už zpracovává svoje filmové záběry a fotky a dostane ještě od našich průvodců fantastické materiály z jejich dronu, kterým natáčeli ta nejkrásnější údolí a hory, samozřejmě včetně snímání vodopádu Kinzelyuk ze všech možných stran. „To vše budu promítat na cestovatelském festivalu Cesty světem ve dnech 24. až 25.1. 2020 ve Znojmě,“ zce na závěr zájemce o festival Bronislav Mikuášek.